Reflexní terapie, masáže a já...

 

K reflexní terapii mě přivedly moje zdravotní potíže po narození dcery. První oficiální kurs jsem absolvovala v roce 2004. 

  

V roce 2009 jsem začala studovat tradiční čínskou medicínu, v květnu 2010 jsem se zúčastnila měsíční stáže v Číně. Zaujala mě myšlenka čínského lékaře - fyzioterapeuta, který na naši otázku, zda-li praktikuje cvičení tai-chi a jakou formou medituje, odpověděl: „Moje práce, celý můj život, je meditace“. Chtěl nás tím upozornit, že stále udržuje pozornost v daném okamžiku, každým pohybem s klientem uvolňoval zároveň své tělo. Život je o postoji k sobě samému, podobně se pak chovám k ostatním. Pomáhám-li druhému, zároveň pomáhám sobě a naopak. 


Pokud budeme mluvit o dědičných chorobách, je velmi ulevující přijmout myšlenku, že jde o naše převzaté vzorce chování v rodových liniích. Toto můžeme zažít, uvidět, procítit a následně pochopit v systému rodinných konstelací. Ty mi daly a stále dávají odpovědi na moje otázky, do poslední chvíle skryté. Následuje vnitřní práce, odpustit si sobě danou zkušenost. S tímto pochopením je snadnější odpustit i druhým. Pocit viny na úrovni vesmírných zákonů neexistuje, jde o naši vůli sebetrestání, stejně jako chybějící odvahu převzít kontrolu a zodpovědnost nad svým životem. Co zameteme my rodiče /prarodiče/ pod koberec, děti vytahují na světlo a odkrývají. Nemocné děti poukazují na nerovnováhu ve vztazích nás – rádo by dospělých. Posíláme naše děti k lékařům, navštívit psychologa nebo terapeuta bychom měli my dospělí sami. Často děti suplují a vyvažují prázdná místa a slabosti nás dospělých, paradoxně ony jsou „ty velké“ a my „ti malí“. V tomto případě jde o převrácení pozic v rodinném systému, neboť rodiče mají být a jsou „ti velcí“ a děti „ty malé“. Děti vše činí z čisté Lásky k nám - rodičům. Jejich volba pomoci a ulehčit naše břímě je pro ně často sebedestrukční. 


Důležitým měřítkem našich hodnot je uspokojivý zdravotní stav, naše vnitřní radost, klid a mír v nás samotných.